Aneb pár vzpomínek z dětství......
Petře ráda bych Tě představila i z jiného úhlu než jako výzkumníka a terapeuta. Můžeš mi na počátku našeho rozhovoru prozradit něco o svém dětství a o rodičích?
Moje matka ( Dagmar Chobotová) byla silně senzitivní žena, dělala chanelling a intuitivní psaní, věnovala se i výkladu karet. Pracovala dlouhou řadu let jako dramaturg divadla v Táboře . Otec (Jaroslav Chobot) je především malíř a také už dlouho a pravidelně navštěvuje Andy a Amazonii. Jeho tvorbu inspiruje silně posvátná liána ayahuasca. Se svojí současnou partnerkou Evou Šenkyříkovou vystavují obrazy, vyjadřující „ducha liány“. Jsem si jist, že jejich malby fungují jako velice silné zářiče a díky svým geometrickým kompozitům, barvám a energii dokážou dostat lidi do rozšířeného stavu vědomí, otevírat v životech lidí nové možnosti a především léčit. Naučili se v nitru pralesa, po stovkách ayahuascových ceremonií s indiánskými šamany, doslova provozovat malířství, které je skutečnou magií, jak oni říkají – demiurgií.
Prý jsi vyrůstal v dětství v divadle?
V táborském divadle či spíše v jeho zákulisí jsem skutečně trávil v dětství mnoho času. Poznal jsem v dětství většinu tehdy známých českých herců. Zvlášť herec Přeučil trpěl mojí přítomností. Když si opakoval před vystoupením text, často jsem na něj náhle vykřikl: Přeučile, aby ses nepřeučil! A on pak celý text zapomněl. Také jsem mu házel za krk kostky ledu… Horníčkovi jsem zase sypal do kávy pepř. Ten se mi ovšem občas mstil a honil mě pak po divadle. Těch honiček mezi kulisami bylo konečně víc: mezi baletkami se rozšířila pověra, že budou mít na jevišti štěstí, jen když „dají Petříčkovi pusinku“. Takže mě pronásledovaly a já je odháněl v zákulisním šeru atrapou kordu… Daleko více času jsem ale trávil v přírodě. Od útlého věku mám k přírodě, rostlinám a zvířatům velice hluboký, zvláštní vztah.
Prý už někdy v 15ti letech jsem pořádal přednášky o plazech a obojživelnících?
To bylo proto, že jsem se snažil zachránit některé přírodní lokality, kde žily vzácné druhy hadů, ještěrek a podobně. Minulá doba byla v tomto směru paradoxně vhodnější, než ta současná. Chodil jsem za věčně ožralým předsedou městského národního výboru a on pak na schůzích vykřikoval:“Soudruzi, to nejdůležitější v další pětiletce je - zachránit ještěry! A kdo to nechápe, je buržoazní zpátečník!““
Oba Tví rodiče byli a v případě Tvého otce stále jsou umělecky činní – dotkla se umělecká tvorba i Tebe?
Jen jistým zvláštním způsobem během gymnazijních studií. Cestou mentálního chanellingu jsem začal zachycovat texty básní. Úplnou náhodou se pár těchto textů dostalo nějak „ven“ - a to právě včas na to, aby mě z gymnázia nevyloučili kvůli absencím. Slavily totiž mimořádný úspěch, objevily se v tehdejším tisku, moje jméno bylo připomínáno v souvislosti s nimi v tehdejší státní televizi. Ředitelka gymnázia si řekla, že takového studenta je výhodné na svém gymplu mít, a od té doby nad chronickým absentérem držela ochrannou ruku. Byla to kovaná komunistka z čela partaje - prohlásila: Chobot je socialistický básník a básník může dělat co chce! Takže chanelling mě doslova udržel na škole… Pravda, časem mi role „nadějného básníka“ začala lehce vadit. Byl jsem seznamován s básníky té doby, např.Seifertem. Snažil jsem se jim vysvětlit, že nic nepíšu, že jsem jen zachytil pár textů „z éteru“. S tím Seifertem došlo k jedné zajímavé příhodě. Když chtěl demonstrovat chanelling, místo básně mi ruka stále psala „dynamit“. Krátce poté dostal tento muž nečekaně Nobelovu cenu… Vtipné, ne? Taky jsem mu pomáhal zbavit se ducha jeho tchyně. Ta se mu často zjevovala, vnímal ji zcela hmotně – a vždy mu přitom sprostě nadávala. Tak jsem se s ní v astrálním prostoru setkal a věc se vyjasnila. Byla posedlá po smrti představou, že se musí mstít svoji dceru, neboť jí byl básník stále nevěrný. A tak ho trápila a doslova ho chodila strašit! Když starý "don Juan" pochopil, proč ho ta astrální fúrie pronásleduje, vše ustalo :) .
V raném věku jsi také prožil „klinickou smrt“...
Ano, asi v 6ti letech jsem zažil zvláštní zástavu dechu a srdce. Tato situace se ještě odehrála dvakrát. Tento prožitek u mě vlastně odstartoval to, co bychom mohli nazvat rozvojem jistých parapsychologických schopností. Šlo o následné vnímání energetického pole kolem lidí a zvířat, vědomé opouštění těla, čtení myšlenek atd. Napojoval jsem se na zvířata i na různé vnější, pravděpodobně mimozemské zdroje. Ve škole jsem psal a kreslil pro spolužáky zvláštní kosmické komiksy, v nichž figurovaly tehdy prakticky neznámé věci - třetí oko, telepatie, putování v podobě shluku mysli, teleportace z planety na planetu… Popisoval jsem obyvatele jiných světů, jejich návštěvy Země i jejich experimenty s lidmi. V komiksech vystupovaly síly lidstvu nakloněné i ty opačné… Kreslil jsem holohlavé malé bytosti s tenkými prsty jak unášejí lidi… Navštěvovali mě světelní tvorové kteří mě učili. Pozoroval jsem jak lidské duše vstupují do embryí a viděl minulé životy lidí. To vše v době, kdy se o těchto věcech nepsalo ani nemluvilo. Na tom je dobře vidět, že malé díte může mít tisíckrát větší jasno v tom, co jsme a kde jsme a co se s tímto světem děje, než všichni generálové a prezidenti na Zemi dohromady – pokud se v něm z nějakého důvodu zapne schopnost mimosmyslově vnímat.
(úryvek z rozhovoru který vyšel v časopise Rituals - cesta životem. Otázky pokládala Věra Šourková )
Krásné čtení :-) relaxační masáže praha